K naší historicky první výstavě ...

Podle otevřené encyklopedie může REALITA znamenat skutečnost, tedy to co je, případně souhrn všeho co je, na rozdíl od představ, iluzí, přání a možností. Je tedy vlastně v opozici s tím, co nám umožňuje fantazie, která je jednou z hlavních tvůrčích vlastností. Na druhé straně je mnohdy právě REALITA inspirací, impulzem, či dokonce životní výzvou...

Příznačný název výstavy, který etabluje současná, zneklidňující témata. Porcelán i sklo jako pozastavené momenty reality s dalším sdělením, a malba jako výsledek její transformace…

Radka Müllerová (*1974), multimediální umělkyně, absolventka intermediální školy Prof. Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze, simultánně pracuje se sociálním kontextem prostředí v kterém žije. Severní Čechy, Teplice tam, kde v periferiích města cítíte blízkost česko- německé hranice. Shlukující se prostitutky nabízejí svá těla a v pozadí popíjejí bezdomovci. Je nám nepříjemné konfrontovat se s homelesákem a myslet na drobné které prošly jeho dlaněmi při placení v Lidlu. Jako bychom už byli zcela rezistentní sociálním i lidským rozdílům, které jsme přijali za své a standardní. Cestujeme do vzdálených exotických částí světa, kde máme možnost vidět stejné chudáky jako na Nákladní v Teplicích, ale s tím rozdílem, že tam někde daleko je jich víc než třetina HIV pozitivních. Absurdita současné reality je mrazivá. A tak nějak si ji můžeme připomenout a ujasnit si (vlastní postoje?), pokud usedneme ke stolu malovaných talířů.
Vyrovnáme se a jsme schopni přijmout potravu v souvislosti s peripetiemi, které jídlo, nákup, finanční machinace a úvěry...? S tím vším, co se na nás valí? Co osobně děláme proto, abychom se za sebe nestyděli?
Autorka klade otázky a používá k tomu tradiční techniku malby kobaltem pod glazuru porcelánu, známou jako cibulák z Dubí. Série talířů BEZDOMOVCI a PROSTITUTKY je volným pokračováním její práce na projektech pro hodinové hotely v Dubí, kam navrhla sérii malovaných umyvadel a pisoárů s texty, které by měly pomoci v osvětě a prevenci sexuálně přenosných chorob.
Je zastoupena v Národní galerii v Praze, velkoformátovými digitálními tisky EU
s námětem silnice E-55. Momentálně spolupracuje s Výchovným ústavem Kostomlaty pod Milešovkou, kde v rámci doktorandské studie Dosah a vliv POPu na teenagery mapuje a zkoumá možnosti použití sociálních a digitálních sítí v rámci integrace umění a nových technologií do vzdělávacích aktivit zvlášť problémových dívek.

Více na:
Radka Müllerová - www.iluze55.net

Stanislav Müller (*1971), umělec, sklář, performer a scénograf představuje na výstavě sérii skleněných plastik TRANSPARENTNÍ a MATNÝ TEAM.
Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval ve sklářském atelieru profesora Vladimíra Kopeckého, označení „sklářský výtvarník“ je pro něho poněkud těsné a nedostačující. Jeho kreativita se projevuje v mnoha oblastech a vždy pozoruhodným způsobem, ať již jde o malbu, sochařství nebo performativní aktivity v rámci projektu Mirrorman, který funguje již řadu let
a propojuje oblast výtvarného umění, pop-kultury a svébytného filozofického pohledu na komunikaci.
Stanislav Müller ke všem svým aktivitám přistupuje jako konzistentní osobnost, přemýšlivý člověk a kritický pozorovatel reflektující proměnlivou realitu prostřednictvím adekvátních médií, mezi kterými sklo sehrává nezanedbatelnou úlohu a jehož prostřednictvím autor sděluje své myšlenky
a postoje. Samoúčelný efekt, spoléhání na atraktivitu použitého materiálu či ideově prázdná rutina zde nemají místo. Sklo je v Müllerově tvorbě vždy nositelem mnohdy znepokojivého, ironického
a v neposlední řadě vtipného poselství, které pomocí nadsázky vybízí k zamyšlení a jde pod povrch věcí.
Soubor artefaktů nazvaný Transparentní Team, vznikl v roce 2007. Jde o díla, které je obtížné nazvat zavedeným pojmem skleněná plastika a zároveň se pro ně v žádném případě nehodí označení objekt. Siluety komorních rozměrů vyřezané vodním paprskem z čirého plochého skla, broušené
a lepené do důmyslných sestav, jsou precizně dokonalé a díky své anatomické trefnosti ožívají předurčeny ke svým každodenním dramatům. Řeší situace v rámci svých anonymních kontur a my můžeme dosazovat tváře, barvy a příběhy. Před námi defilují manažeři a sekretářky, produkty uniformních teambuildingů a pečlivě inscenovaných brainstormingů s nacvičenými gesty a pózami
i v hektické snaze urvat kariérní příčku.
Můžeme koneckonců citovat samotného autora: „Zaměřil jsem se na skupinu lidí pracujících
v nějaké firmě. Skleněné administrativní budovy – firemní prostředí je pro mě inspirativní. Zdánlivá, dobrovolná absence individuality lidí, kteří tam pracují, je myslím přímo úměrná jejich postavení. Manažer na určité úrovni je vždycky nahraditelný a tato nahraditelnost za někoho jiného je pro mě fantastická a děsivá zároveň. Vyjádřil jsem ji prázdnou, ničím nevyplněnou siluetou chladného materiálu, kam můžu dosadit koho chci.“
Ztráta identity v neúprosném business prostředí, troufalost a klam průhledných firemních mechanizmů jsou obnaženy ve vší prázdnotě a zároveň mohou být paradoxně vnímány aktéry svébytného hemžení v prosklených kancelářích jako (rozhodně nezamýšlená) oslava jejich každodenních triumfů a domnělé jedinečnosti. Vždyť jsou zde přece postavy hrdě rozkročeny na piedestalech, z nichž některé skrývají další siluety, jejichž interpretace se liší případ od případu, aniž by případnou analýzou trpěl výsledný umělecký dojem.
Figura, antropomorfní nebo zoomorfní, hraje ostatně v Müllerově tvorbě klíčovou roli. Nanejvýš elegantním a technicky precizním způsobem se autor pohybuje v prostoru, který zaplňuje postavami bytostně souvisejícími s každodenní zkušeností, i postavami, které žijí vlastními životy kdesi
v oblasti autorovy imaginace, přičemž je nám ustavičně dáváno na srozuměnou, že oba světy jsou vzájemně znepokojivě snadno prostupné. Dokonalou ukázkou jsou například postavy sestavované
z obrázkových bločků čínské výroby, kterými umělec sarkasticky glosuje absurditu nejen současných poměrů v rámci sklářské produkce, ale i současných poměrů jako takových. Přesto se nedočkáme tupého moralizování ani intelektuálního konceptu zbaveného estetických ambicí.
Přes nesporný nadhled, talent a inteligenci, které mu umožňují četné přesahy mimo oblast sklářského výtvarnictví, je Stanislav Müller bezpochyby typem tvůrce, kterého současné české umělecké sklo potřebuje.
Text o S. Müllerovi: Jaroslav J. Polanecký

Více na:
Stanislav Müller - www.stanislavmuller.com

Miloš Adolf (*1968), učitel a umělec, absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, žije v Olomouci a pracuje v Uničově, kde učí na výtvarném oboru tamní Základní umělecké školy. Je autorem několika desítek výstav, které se v uplynulých dvou decenniích konaly zejména v moravském a německém prostředí.
Po celou dobu aktivního uměleckého života Miloše Adolfa stojí v popředí jeho zájmu krajina coby téma a hlavní zdroj jeho malířské tvorby. V pracích využívá motivy, které považuje za jednoduché – jsou k vidění v běžném životě a obklopují nás v každodenní realitě. Procesem malířské tvorby,
a někdy též za pomocí textilních technik, prochází tyto krajinné prvky transformací do barevných ploch a tvarů. Primárním výrazovým prostředkem umělce je tedy především barva, jenž je prezentována i v rámci pořádané výstavy, a v jiných momentech také šité textilní koláže.