Martin Chmelař / Jinýma očima

Chmelař je sochař

Je mnoho okleštěných klišé vklížených do každých kýžených ód na umělce a jejich tvorbu. Napsat o životě a díle současného tvůrce něco nového a neotřelého je úkol přímo nelehký. Já však dostal příležitost psát o člověku, který je svým přístupem k tvorbě sám o sobě neotřelý a nový (a netvrdím to o něm jen z důvodu dlouholetého přátelství). Dříve, než tento text dočtete, dáte mi jistě sami zapravdu, že Martin Chmelař není rozhodně žádný ochmela a pivař, nýbrž umělec a především sochař! A jeho umění je poněkud zvláštní…

Nese totiž dusnou atmosféru hororů z 60. let 20. století (viz např. „Spalovač mrtvol“ režiséra Juraje Herze), ale dává přitom dostatečný prostor pocitům jistoty a víry v neodvratnou budoucnost – a tou je naše smrt. No nedivme se, všichni jsme na jedné lodi! A kam tato loď dopluje, je tajemství, jež se už od pradávna snaží rozluštit nejen umělci, ale i duchovní, filozofové, moudří blázni a smutní klaunové. Jedním z nich je i Martin. Proč ale? Proč se 26letý sochař, který ještě ani nestačil poznat život, zabývá smrtí?

Odpověď na tuto otázku hledejme v Martinově pojetí života jako v chůzi po provaze. Člověk, který si uvědomuje limitovanost vlastního bytí, je pod tlakem plynoucího času neustále nucen „držet balanc“ a přemýšlet nad smyslem svého počínání. Výsledky takového uvažování pak mohou být pouze dva: Buď nihilistický závěr, že nic nemá smysl, nebo naopak optimistické a konstruktivní hledání tohoto smyslu v samotném životním lopotání.

První cesta vede tak nanejvýš k předplatnému na doživotní terapii u psychiatra Mázla. Ta druhá nás ovšem zavede k poznání sebe sama a k definitivně osvobozujícímu pocitu, že přece nezáleží na délce našeho života, ale na způsobu, jakým ho žijeme, a hodnotách, které během něj vyznáváme a prosazujeme. Kterou z cest se podle vás vydal Martin Chmelař? A kterou se dáte vy? Zkuste se na to podívat jinýma očima! Anebo si myslíte, že se vás tato optika netýká?

Jinýma očima

Dílo většiny umělců bývá inspirováno životem a ani sám tvůrce nejvyšší – Matka Příroda – není v tomto případě výjimkou. Jak ale vypadá tvorba člověka inspirujícího se smrtí, anebo lépe řečeno inspirujícího se tím, co ze živých bytostí jednou zbude?

Tvorba Martina Chmelaře prošla již mnoha vývojovými fázemi, během kterých několikrát změnila svoji tvář. Ta současná se vzhlédla v zrcadle ze střípků předchozích úspěchů a zkušeností. Odráží se v ní mozaika tvarů a barev, na které můžete hledět pokaždé jinak.

Jiný se vám proto bude jevit pohled například na plastiku s názvem „Slza“, když v ní uvidíte kapku vody tryskající vzhůru – tedy směrem, odkud spadla;  jiný zase, když v ní zahlédnete zkroušenou postavu klonící svou těžkou hlavu dolů – směrem k zemi. Tak, jako je nad jedinou planetou současně den i noc a jako se v jediném dávném symbolu „Jin a Jang“ střídá bílá barva s černou, střídají se i v Martinových plastikách radost s bolestí, naděje se zoufalstvím a život se smrtí. Smrt tu ovšem hraje prim a celá polovina z 12ti děl, vystavovaných v rámci projektu „Jinýma očima“, je věnována právě jí.

6 sochařských prací vznášejících se v prostoru „Televizního klubu v Rohlíku“ tedy není souborem ledajakých plastik. Ve skutečnosti se totiž jedná o pravé, nefalšované a „plně funkční“ pohřební urny, jež jsou o to zajímavější, že se „rodí“ v prostorách Martinova ateliéru situovaného do budovy dětské školky. Role jak střižená pro samotného Rudolfa Hrušínského st., nemyslíte? Ale zpět k výstavě.

Směr nahoru střídá směr dolů a vzdušné prostory jsou tu vyvažovány těmi přízemními. Na nich je k vidění zbylá šestice plastik, které už jsou spíše (na rozdíl od poletujících zástupkyň užitého umění) představitelkami umění volného – a přece připoutaného k zemi. Cítíte ten paradox?

Země, vzduch

Chmelař je znalec rozporu a magie jeho umění vám vleze pěkně hluboko pod kůži, kde se zabydlí. Stane se Vám pak třeba stejně, jako mně, že ze samého strachu z úvah o smrti začnete konečně myslet na svůj život. Anebo si prostě jen v upomínku toho, že ještě žijete, koupíte novou urnu – třeba! Taková „sebe-urnie“ je totiž někdy tou nejlepší podobou sebe-ironie. Ale držíte-li se raději při zemi, tak prosím…

Ať už tak, či onak, země je atribut, se kterým je sochařské umění nutně spjato. Není proto divu, že první ze sochařských experimentů Martina Chmelaře – v rámci výstavy „Jinýma očima“ – vznikaly doslova na podlaze, podpírány jen vytrvalou prací a skálopevnými nervy. Jeho tvorba však i přesto přízemní není a mezi vzletností i typicky lidskou nízkostí udržuje rovnováhu jako při chůzi po provaze:

Tam, kde jedni vidí obhroublou masu neživé hmoty, uvidí jiní křehkou filozofii němého klauna (kterým tento sochař bezesporu je). Tam, kde jedni vidí jeho „učňovské“ tápání, uvidí druzí dokonale vyvedený mistrovský kus. Všudypřítomný, avšak elegantní balanc sochařovy chůze nad propastmi díla i života je střídán působivým glancem jeho neotřelých nápadů i realizací. A tento zatím jen letmý lesk zvolna předznamenává budoucí umělcovu slávu…

Mgr. Miloš Šolc