Karel Bartáček (1968) je v českém sochařském umění zcela neobvyklým a originálním umělcem. Postupem času vytváří vlastní jednoduchou řeč, využívající popisné plastické so-chařské kresby na hraně comicsového vyjádření, ustalující se na pomezí opravdového popu (ve vlastním slova smyslu tohoto spojení s výhodou jeho srozumitelnosti), neoexopresio-nismu či možná určitého druhu post-post moderny. Neustálá přítomnost prvků určité karika-tury pak obléká díla do svérázného oděvu a dává jim určitou příbuznou tvář. Určitým abstra-hováním vznikajících tvarů k jednodušším geometrickým formám se vyznačuje většina jeho děl – autor se přiznává k fascinaci kykladskými soškami.
Autor je absolventem Akademie výtvarných umění, ateliéru profesora Karla Ne-praše a stipendista Nadace Jany a Milana Jelínkových. Zjevně patří k výtvarníkům, striktně vytvářejícím vlastní výtvarná sdělení a stavících na velmi svobodných, okolním výtvarným děním a proudy neovlivněných postupech a výstupech. Přesto některými staršími díly při-pomínal Toma Otternesse, můžeme najít i společné pohledy u Glynna Williamse, někdy také Anthony Cara či Davida Gilhoola. Ode všech se však liší nejen materiálově a formátově, ale vždy pak notnou dávkou humoru, nadhledu, zkratky a hlavně ironie. Právě hravost a okouz-lení formátem, vtipem a překvapením, posouvání nečekaných souvislostí a jejich doslova vytěžení jej od všech zdánlivě podobných tvůrčích postupů odlišují a vytvářejí z něj nečeka-ný solitér a originálního myslitele. Přitom není těžké chvílemi vystopovat autorovo vnitřní rozpoložení, pamatujme však, že musíme chránit jeho vzácný přístup a originalitu.
Tanec v hlavě by mohl být kritickým hodnocením autorova tvůrčího přístupu i reak-cí na přijímání jeho děl. Dlouhodobá tvrdohlavost ve vývoji vlastní sochařské řeči však nás od tohoto jednoduchého příměru vzdaluje a nabízí jiné interpretace. Můžeme pomyslet na staré téma tance života a smrti, můžeme přidat nejistotu současného do neznáma se řítícího světa a jeho uspořádání, tím pádem pak i zpětnou projekci a způsob přijímání tohoto stavu a další následné komentování.
V rozmilém prostředí zdejšího zámku najdeme opravdu doslova autorovy tančící motivy, které nečekaně propojuje a nutí nás k úsměvu a opětnému promýšlení. Téma logicky uvozuje celou výstavu. Spojení motivů tance a hub, dále navíc stolků, je samo o sobě pro zdatného analyzátora vděčnou potravou. Ale jak jinak u Bartáčka – naprosto neobvyklou, i když vlastně tak trošku očekávanou. I názvy – jak půvabně zní Lesní tanečnice, že!!! Při-jmeme však tuto nabídku s úsměvem a radostným prožitím, vždy´t zde Bartáček nijak neo-pisuje a staví se po bok velkých imaginativních tvůrců a pábitelů. Děkujme mu za jeho ori-ginalitu!
Prezentaci autor doplňuje svým slavným Pisoárovým záchranným deštníkem, pro-cházejícím sérii jeho předchozích výstav s komentujícím zdviženým prstem, v předstihu reagujícím na nedávné zpackané prezidentské volby. Přímo významově navazuje tématem Spaghetti-cowboy, ironizujícím Hamletovým knotem či jasně průhledným Bakchem. Budo-vatelská sekerka kráčí Bartáčkovským tempem a způsobem, mnohému připomínajícím nejen duchovní křesťanské prvky, jinému pak symbol dřímajícího násilí, těm starším ono budova-telské pojetí a s ním spojené nadšení.
Bartáčkovi fanoušci sledují však řadu let kdo, co, kde, kdy a jak může kráčet – kouz-lu dynamického rytmického pohybu podlehla před lety i Národní galerie v Praze, když za-koupila sérii kráčejících květin, jedné z nejzvláštnějších i nejveselejších instalací doby. I další díla pak doplňují typický Bartáčkův pohled na svět, současnost, erotiku, rytmus, vždy na pohyb a se zvoleným tématem spojené dění.
Josef Vomáčka – kurátor výstavy
